Poslední můstek
příběh o bolesti, strachu a návratu k sobě
Na něco se tě zeptám. Znáš ten pocit, kdy víš, že bys měl něco udělat, ale tvůj strach je tak velký, že toho nejsi schopný? Že i přesto, že víš, že je to špatně, to neuděláš, protože se toho obrovsky bojíš?
Tak přesně tenhle pocit jsem měl já. Uplynulé roky. A že jich bylo hodně. Bavím se o tom, že jsem dneska dodělal a dotáhl do konce něco, co mě stálo velké přemáhání, velké úsilí. Hodně peněz. Hodně bolesti. Ale věděl jsem, že je to něco, co jsem musel dodělat.
Bavím se o zubech. O chrupu. Ano.
Byl jsem chlap, co měl dlouhou dobu hodně špatný chrup. A bylo to proto, že jsem se bál. Bál jsem se zubařů, bál jsem se bolesti, bál jsem se vrtačky, bál jsem se toho křesla. Protože jsem se bál, že mě to prostě bude bolet. A jak jsem se toho bál, tak ten čas prostě plynul... a nechával jsem to být.
Vždycky jsem to vyřešil tím, že jsem šel na pohotovost. Když už se to fakt nedalo vydržet. Když ta bolest byla nesnesitelná. A protože už se s tím nedalo nic dělat, tak ten zub šel ven.
Takže se mi z toho chrupu stal... takový špatně postavený plot z planěk. Zuby, mezery, díry, co tam neměly být. A když jsem se usmál, bylo to vidět. A proto jsem se nesmál. Svým způsobem jsem se za ten úsměv styděl. Ale nebyl jsem schopný to změnit. Nebyl jsem schopný se sebrat a říct si: „Tak, a teď to bude jinak.“
Až po fakt dlouhé době, kdy jsem to takhle nechával být, mi došlo, že tohle je špatně. Jakmile jsem začal svoji přeměnu – z toho kluka, co byl nezodpovědný, dělal v životě spoustu chyb (a dělám je dodnes, nejsem dokonalý, rozhodně ne) – tak jsem si uvědomil, že se o to musím aspoň snažit.
Ne být dokonalý – to je nesmysl. To nikdo nevydrží. Ale být nejlepší verzí sebe sama. Začít měnit svoje chování. Svoje myšlení. Svůj přístup k životu. A součást toho všeho je i vzhled. A základem jsou i zuby.
Tehdy mi došlo, že musím překonat ten strach ze zubaře. A že musím začít právě od těch zubů. Nečekej žádný velký zázrak. Nečekej, že mě osvítila nějaká víla nebo se stalo něco nadpřirozeného. Ne. Jen jsem si v hlavě řekl: „Ty musíš se svým životem něco udělat. Musíš se někam posunout. Nemůžeš dál jet ve stejných kolejích.“ A jedna z prvních věcí, kterou jsem začal měnit, byly právě zuby.
Našel jsem si zubařku na doporučení. Zavolal jsem jí. Prostě jsem to udělal. Objednal jsem si termín. Ten termín tam byl. V kalendáři. A když přišel den D, tak jsem tam šel.
Pamatuju si, že jsem se za ty zuby styděl. Fakt hodně. Ukazovat to někomu, kdo to vidí zblízka… i když je to doktorka, není příjemné. Ale překonal jsem se a řekl: „Hele, potřebuji s tím něco udělat. Pojďme to vyřešit. Podívejte se na to a domluvíme se.“
A víš, co mě překvapilo? Řekla: „To není tak strašné. To se dá řešit.“ Říkám: „Super. OK. Jdeme do toho.“ A začalo to.
Celé „uzdravení“ nebo přestavba toho chrupu se rozdělila na tři fáze. Potřeboval jsem tři můstky. Říkal jsem si: „Jdu do toho. Už jsem začal. Už jsem si tam sedl. Tak teď už není cesta zpátky.“
Seděl jsem v křesle. Viděl jsem, jak se mi kouká do pusy, jak si bere nástroje. Ale v hlavě jsem byl nastavený jinak. Nevnímal jsem to jako dřív. Prostě jsem věděl, že do toho jdu.
Každou bolest, co jsem tam cítil, jsem přijal. Řekl jsem si: „Zatnu zuby a vydržím.“ Obrazně. Reálně jsem je zatnout nemohl, protože na nich právě pracovala. Ale v hlavě jsem je zatnul. A řekl si: „Dal ses na boj, tak ho dokonči.“
Obrousila mi zuby. Týden jsem čekal. Obrovská bolest. Ale vydržel jsem to. Pak přišel první můstek. Měl jsem zuby. Umělé? Ano. Ale měl jsem je.
Pak druhá strana. Zase broušení. Zase bolest. Zase týden čekání. Další peníze. Další bolest. Ale už jsem věděl, proč to dělám.
A víš, co je na tom nejlepší? Že jsem to vydržel. Říkal jsem si: „Vydrž to. Vydrž to!“ A vydržel jsem. A dneska… dneska byl závěr.
Dneska jsem tam šel naposledy. Dneska jsem si sedl do toho křesla. Dostal jsem poslední můstek. Zaplatil poslední částku. A mám kompletní pusu. Celý chrup. Všechny zuby.
Poslední týden? Neskutečná bolest. Ale překonal jsem to. Dokázal jsem to. A to je pro mě obrovská věc. Nejen že jsem si zaplatil ten můstek. Ale že jsem si dokázal vydělat peníze na celý ten proces. Že jsem překonal strach, překonal bolest, překonal komfort. A udělal jsem něco, co jsem odkládal roky.
Dneska jsem chlap, co to zvládl. A upřímně? Jsem na sebe pyšný. Protože tohle není jen o zubech. To je o proměně. O překonání komfortní zóny. O tom, že jsem si přiznal, co mě trápí. Že jsem si nezalhal, nevymlouval, neuhnul. Ale udělal jsem něco, co mi dřív připadalo nemožné.
Takže jestli máš něco podobného, něco, čeho se bojíš… Můžu ti říct jedno: Jde to. Je to v hlavě. Je to v nastavení. Když si řekneš „nejde to“, tak to fakt nepůjde. Ale jakmile si řekneš „bude to bolet, bude to stát čas i peníze, ale dám to“… tak to dáš. Můj příběh to potvrzuje.
Přiznej si chyby. Najdi je. Analyzuj je. A najdi k nim řešení. Protože to, co ti našeptává hlava – ta pohodlnost, ten komfort, ta lenost – to tě drží zpátky. Zvedni se. Jdi do diskomfortu. Udělej věci, co nejsou populární. Co bolí. Co něco stojí. A zjistíš, že právě tam leží tvoje síla. Tvoje důstojnost. Tvoje obnova.
Zvedni se. Jdi do nepohodlí. Postav se svému můstku. A začni žít jako chlap.
Mimo Trasu.
