Můj čas je omezený a nevím, kolik ho mám.
Přestal jsem rozdávat svůj čas na potkání.
Žít s vědomím vlastní konečnosti znamená
převzít absolutní kontrolu nad tím, komu a
čemu věnuji svou pozornost.
Ve svém nedávném článku jsem zmiňoval myšlenku o tom, jak moc si vážím svého času. Proč? Protože je omezený a nevím, kolik mi ho ještě zbývá. Nikdo to neví.
Začal jsem nad tím přemýšlet v rámci seberozvoje. Byl jsem nespokojený se svým životem a sám se sebou. Nebylo to prostě ono. Cítil jsem, že potřebuju změnu. Začal jsem hledat inspiraci. Co mě hodně zaujalo, bylo memento mori. Nikdy předtím jsem o ničem takovém neslyšel a nestudoval jsem ani filozofii. Přitom stoicismus a memento mori jdou ruku v ruce.
„Co to vůbec znamená a o čem to je? Využiju to?“ – ptal jsem se sám sebe.
Je to uvědomění si, že náš čas na tomto světě je omezený. Je nám prostě dán. My vůbec nevíme, kolik ho máme. V tom je ten vtip.
Bohužel se většinou chováme, jako bychom byli nesmrtelní.
Jenže nejsme. Choval jsem se tak i já a ještě se tak někdy stále chovám. Učení je cesta po celý život a nikdy nejste na konci. Nikdo z nás.
Věčné neustálé skrolování a stálý online stav. Jsme k dispozici celé dny a už se těžce soustředíme. Něco děláme, pracujeme na počítači, máme myšlenku, něco vytváříme. Cink. Zpráva. Co uděláme? První věc – odložíme práci a okamžitě se věnujeme zprávě. Najednou se naše pozornost soustředí na něco jiného. Byli jsme vyrušeni.
Právě nás někdo násilně okradl o to nejcennější, co je nevratné. Čas.
Toto je přesně ta situace, která se mi už přestala líbit a pracuju na tom, aby to u mě bylo jinak. Nejsem dostupný, když si kdokoliv usmyslí. Prostě nejsem. Vybírám si, kdy odepíšu. Vybírám si, na co odepíšu, protože není moje povinnost reagovat na vše a hned. To není arogance. To není sebestřednost. Je to moje životní filozofie. Vážím si svého času. Jenom to. Nic víc.
Když na něčem pracuju, nenechám se rozptylovat. Vyhradím si čas na odpověď a na reakci, ale podle mých priorit.
Nepřijímám telefonní hovory kdykoli. Nejsem infolinka ani emocionální studna. Pracovní rozhovory jsou samozřejmě něco jiného, to je profese. Bavím se o soukromí.
Nejsem tady od toho, aby mi kdokoliv zavolal a nahrnul na mě své problémy!
Do nedávné doby jsem to dělal. Byl jsem tady vždy a pro všechny a kdykoli. Už to stačilo. Takovým osobním přístupem docílím pouze toho, že lidé kradou můj čas. Kradou něco, co je moje. Nikdo z nich mi to nikdy nevrátí a nikdo mi to nevykompenzuje, because to nejde. Opravdu nejsem povinen tenhle dar dávat každému jen tak zbůhdarma a na potkání. Fakt nejsem a už to nedělám.
Toto je pro mě memento mori. Vážení si svého času a žití s vědomím smrti. Jednou opravdu zemřu. Není to žádné morbidní myšlení na smrt, týrání se nebo depky z toho, kdy to přijde. Vůbec ne. Je to uvědomění si, že nejsem nesmrtelný.
Nikdo není nesmrtelný. Máme vyměřený určitý čas na tomhle světě. Ten čas nám byl dán a teď je na každém z nás, jak ho využije. Jestli udělá svůj život hodnotný, dobrý a skvělý, nebo ho naopak promrhá na nesmysly. Na věci, které nejsou důležité a pak mu jen tak proteče mezi prsty.