Letištní moment

Letiště

místo, kde lidé čekají.

Já jsem šel.

Hluk motorů. Cizí jazyky. Kufry na kolečkách.

„Co tady vlastně hledáš?“

zeptal se hlas v hlavě.

A já mu nedal odpověď. Protože někdy nejsi na místě kvůli odpovědi. Někdy tam prostě jsi. Protože jsi chtěl. Protože jsi mohl.

Vybočit z rutiny. Pro sebe.

Letiště je zvláštní místo. Všichni někam spěchají, a přitom všichni čekají. Někdo na gate, někdo na správný okamžik, někdo na výmluvu. A někdo na život.

Já nečekal.

Prošel jsem odletovou halou, sedl si na betonovou hranu u dráhy a jen koukal. Na letadla, co mizí v oblacích. Na lidi, co tahají kufry větší než jejich odvaha.

Někam utíkáš, nebo někam míříš?

Přemýšlel jsem, kolik lidí letí za něčím, co ani nechtějí. Kolik z nich by raději sedělo u ohně, než hnalo kufry po chodbě.

Nepotřebuješ palubní vstupenku, abys někam došel.

Stačí rozhodnutí. Stačí pár kroků mimo trasu. Nemusíš do New Yorku, jestli nejsi ještě sám se sebou. Nemusíš letět za štěstím, když si ho včera nevložil ani do šálku kávy.

Největší odlet je z komfortní zóny.

Letiště mi dnes připomnělo jednu věc: svět letí dál, ať chceš nebo ne. Ale jestli se vezeš, nebo řídíš, to je tvoje volba.

A já dnes volím řídit.