Hodina v tichu
les, kde cesta mizí pod listím
Nedávno jsem psal článek, kde jsem říkal, že zastavení se na trase – na cestě, která je mimo trasu – je potřeba. Je potřeba udělat restart. Je potřeba se ohlédnout. Podívat se na to, co člověk dokázal, zvlášť ve chvíli, kdy se rok pomalu chýlí ke konci.
Blíží se konec roku. A na konci roku chlap bilancuje. Bilancuju i já. Otáčím se zpět, dívám se na to, co jsem letos prožil. Co jsem změnil? Co jsem dokázal? Co jsem udělal dobře? Co jsem podělal? Jak by to mělo být dál? Kam se chci posunout? Co chci změnit v novém roce?
A protože tohle nejde dělat v běhu, musel jsem se zastavit. Otočit se. Podívat se zpět jako v retrospektivě a říct si: Tady jsi to udělal dobře. Tady zamakej. Tady to přepiš. Tohle chci jinak – tohle udržet – a v tomhle pokračuj.
Dnes ráno jsem měl volno. Poprvé po dlouhé době. Státní svátek, 17. 11. A já jsem si řekl: Pojďme něco změnit. Po měsíci, možná po dvou, kdy jsem to po nemoci flákal, kdy jsem v sobě cítil takové jemné rozpadávání se… nostalgii, pomalu se vleklou apatii, takové to jemné topení se ve vlastní pohodlnosti, jsem dnes ráno řekl stop.
Sedl jsem si a řekl si: Pojďme udělat nový plán. Pojďme si dát časový horizont. Pojďme stanovit cíle. Vím, co dokážu. Vím, co ve mně je. Vím, že když moje hlava přepne do správného nastavení, dokážu změnit úplně všechno.
Jediný problém? Nechtělo se mi. Venku bylo šedivo. Mrholilo. Zima. Listopadový vzduch se ti zakusuje do krku. Nebylo to nijak příjemné. A přesně v tomhle momentu, kdy máš chuť se otočit zpět do postele, něco ve mně řeklo: Hele. Zvedni se. Vstaň. A pojď ven.
Nech tady ležet telefon. Nech tady sluchátka. Vem si jen foťák. Vem si bundu. A prostě běž. A já jsem šel. A udělal jsem kurva dobře. Poprvé v životě od chvíle, co znám mobilní telefon, jsem ho nechal doma. Žádná hudba. Žádné vyrušení. Jen ticho. Jen klid. Jen já a dech.
Šel jsem do míst, která jsou kousek od bytu, a přitom jsem tam nikdy nebyl. A přišlo mi to vlastně symbolické: jak často člověk hledá něco nového daleko, ale ani neví, co má přímo u sebe?
Chtěl jsem si protáhnout nohy. Vyčistit hlavu. Zase začít něco dělat. Zase se hýbat. Zase žít. A zjistil jsem, že když se fakt podíváš kolem sebe, najdeš věci, o kterých jsi neměl ani tušení. Najdeš krásu tam, kde jsi ji nehledal.
Šel jsem bez hodinek. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem venku. Nevnímal jsem čas. Jen jsem šel. Slyšel svůj dech. Cítil mokrou půdu. Viděl kapky na větvích. Zkoušel jsem to zachytit do foťáku. Do deseti fotek. Myslím, že se povedly. Ale to nebylo to hlavní.
To hlavní bylo: probudilo mě to. Nakoplo. Oživilo. Dýchal jsem čerstvý vzduch. Ten mokrý, syrový, čistý vzduch pozdního podzimu. Cítil jsem dřevo z komínů. A všechno to do sebe zapadalo.
Podzim je symbol. Je to konec cyklu. Je to chvíle, kdy se příroda ohlíží zpátky víc než dopředu. Listí padá. Stromy shazují to, co už nepotřebují. Ale kořeny zůstávají. A pak přijde jaro. A vyroste něco nového. Ale z toho samého základu.
A tehdy jsem si uvědomil, že je to i můj obraz. Ta jedna fotka schodů zasypaných listím… To je přesně ono. Cesta, která byla jasná – teď mizí. Ale pořád tam je. Jenom není tak zřetelná. Je v přechodu. Stejně jako já. A stejně jako ty, když něco v životě měníš.
Nemusí to být vidět. Nemusí to být jasné. Nemusí to být čisté. Ale pořád tam ta cesta je. A stačí jít. Pořád dál. A až listí odpadne a jaro přijde, ta cesta bude vidět znovu. A bude jiná. Ty budeš jiný. Silnější. Sebevědomější. Klidnější.
Chlap, co jde. Chlap, co roste. Chlap, co jde mimo trasu – ale pořád jde.
Buďte chlapi, co jdou mimo trasu. Shazujte, co už neslouží. Nechte vyrůst nový list. Rostněte. Buďte silnější. A buďte Mimo Trasáci. Protože to je sakra dobrá věc.
Když cesta mizí pod listím, neznamená to, že skončila.
Cesta tam pořád je. Stačí jít dál.
